NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na koncert jsem se ten den vlastně dostal náhodou a rozhodně toho nelituji. ZERO ABSOLU je jen jeden týpek z Lyonu, který hraje současně na elektrickou kytaru, basu, bicí i syntetizéry a do toho si pouští projekci. Kombinace baletu na ohromných třech pedalboardech a neustálého převlékání nástrojů i hudebních stylů. Post-metal, shoegaze, math rock, ambinet, drone i elektro v jednom vřícím kotli, který neustále mění tvar i formu. Obě spolukapely (slezské PLANETY a slovenské JELLY BELLY) jsem bohužel nestihl, ale i přes to mi stojí za to napsat několik řádek o setu ZERO ABSOLU.
Lucas Nak, který za tímto one man projektem stojí, je mimo jiné součástí emo punkových SPORT, což byla jedna z kapel, o jejichž setu se nejvíce mluvilo po letošním Fluff Festu. V ZERO ABSOLU je sám, ale i přes to výsledek není v žádném ohledu nedotažený. Nutno říci, že Lucas už takto objíždí kluby nějaký ten pátek a tak od lehce rozpačitých pokusů na začátku dobrousil svoji inkarnaci v ZERO ABSOLU k dokonalosti, což se týká i jistoty, s jakou odsýpá jeho koncert.
Ačkoliv je základ stále založen na tom, že na sebe vrství jednotlivé kytarové, basové a klávesové motivy, rostoucí většinou do předem pouštěných smyček a beatů, za pozornost stojí to, že vůbec není poznat jednočlennost tohoto hudebního tělesa. Vše plyne bez křečí naprosto čistě s přirozenou dynamikou, která klouže tu nahoru a tu dolů. Rozhodně kouzlo není jen v tom, že se přidávají další a další hypnotické repetitivní motivy. Postrockové plochy se místy sice mění v nebezpečně působící bažiny, ale úplně stejně se tu láme výrazné basové chřestění v doprovodu tanečních rytmů v ambientní mlhy. Výrazové prostředky, které Lucas používá, jsou opravdu široké, a popravdě moc nechápu, jak to s tak velkou dávkou přesnosti tento punker vlastně dává.
Jeho živé vystoupení je zajímavé nejen díky intenzitě a schopnosti vtáhnout do děje, projekci neopomíjeje, ale hlavně pro velkou dávku skvěle podaného muzikantského řemesla, kdy jeden člověk řeší minimálně pět nástrojů současně a do toho ještě zpívá a řve. Velký respekt a doporučení. Jeho koncerty stojí za to.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.